Detail hesla - Léčba diabetu 2. typu - inzulinová léčba

Léčba diabetu 2. typu - inzulinová léčba



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice
Inzulinová léčba je indikována při vyčerpání všech možností farmakologické léčby obezity a perorálními antidiabetiky. Často však dochází k tomu, že lékaři podávají inzulin neindikovaně ve vysokých dávkách (až přes 100 jednotek denně) a nejsou vyčerpány všechny způsoby režimové edukace, po kterých může být pacient často i bez inzulinu. V případě objektivního selhání veškeré léčby je však nasazení inzulinu plně indikováno. V úvahu přichází dvě léčebné strategie.

V praxi používáme většinou nejprve strategii první a až po jejím selhání strategii druhou, jsou však pravděpodobně zaměnitelné.

1. Nemocnému aplikujeme večerní dávku inzulinu. Toto podání vede k výhodnému nočnímu hormonálnímu profilu, k supresi volných mastných kyselin a potlačení glukoneogeneze. V kombinaci s denním podáním perorálních antidiabetik buď biguanidového, či sulfonylmočovinového typu pak lze dosáhnout dobré kompenzace diabetu. Večerní dávka inzulinu by neměla překročit 20-30 jednotek - obvykle se podává 8-16 jednotek
depotního inzulinu. Bylo prokázáno, že kombinace s metforminem vede k menšímu vzestupu hmotnosti.

2. Zejména tehdy, když již sekrece inzulinu vyhasíná, je vhodné přistoupit k terapii inzulinem, tj. 3-4 dávkami inzulinu. Večerní dávka si přitom ponechává svůj význam v supresi noční glukoneogeneze.

V poslední době se však názory na inzulinoterapii u diabetu 2. typu mění.
- Diabetici, u kterých byla po stanovení diagnózy kompenzována v prvních týdnech hyperglykemie inzulinem, mají pravděpodobně lepší kompenzaci i dlouhodobě.
- Ukazuje se, že všechny tři možné strategie v inzulinové léčbě diabetu 2. typu - použití bifazických inzulinových směsí 2x denně, klasické intenzifikované terapie s použitím prandiálního inzulinu a podání samotného bazálního inzulinu - jsou ve vlivu na kompenzaci ekvivalentní, a to dokonce již v tříletých studiích. Podání bazálního inzulinu vedlo k nejnižšímu výskytu hypoglykemií a zároveň k nejmenšímu vzestupu hmotnosti. Je však především zajímavé, jak malé klinické rozdíly existují mezi třemi tak odlišnými terapeutickými strategiemi.

Při rozhodování o způsobu inzulinového režimu musíme vzít v úvahu, zda je pacient schopen a má zájem používat selfmonitoring glykemií, upravovat dávky inzulinu podle hodnot glykemií a zda je schopen rozpoznat a odstranit případnou hypoglykemii.

Diabetik 2. typu je inzulinorezistentní. Pokud je indikován inzulin, bývá denní dávka obvykle vyšší než 50 j./den. Výrazný vzestup dávek dokonce až nad 100 j./den je obvykle léčebnou chybou, způsobenou malou dietní spoluprací pacienta. Možné je podání premixované směsi bazálního a krátkodobého inzulinu, kde jednou injekcí je podána jak dávka k jídlu, tak dávka bazální. Neměly by překročit 10-12 jednotek a celková dávka inzulinu by měla být do 50-60 jednotek. Denní dávky přitom závisejí na kompenzaci pacienta. Potřeba inzulinu u dobře kompenzovaného diabetika 2. typu je malá. Při jakékoli dekompenzaci, např. při interkurentní infekci či dietní chybě, potřeba inzulinu stoupá. V posledních letech je diskutován význam postprandiální hyperglykemie, a zdá se, že pro diabetiky 2. typu by mohlo být výhodné léčit je analogy inzulinu. Tento postup by mohl dobře kompenzovat defekt časné sekrece, který diabetik má.

I diabetiky 2. typu je možné léčit inzulinovou pumpou. Indikována je při výskytu hypoglykemií, což nastává obvykle u pacientů s výrazným vyhasnutím sekrece inzulinu.
Diabetik 2. typu léčený inzulinem má mírně zvýšená onkologická rizika- viz. kapitola Diabetes a nádory. Tato rizika eliminuje kombinace inzulinu s metforminem.

Důležité pro praxi

- Inzulinová léčba je indikována při vyčerpání všech možností farmakologické léčby obezity a perorálními antidiabetiky.
- Ukazuje se, že všechny tři možné strategie v inzulinové léčbě diabetu 2. typu, tj.
 1. použití bifazických inzulinových směsí 2x denně,
 2. klasické intenzifikované terapie s použitím prandiálního inzulinu,
 3. podání samotného bazálního inzulinu,
jsou ve vlivu na kompenzaci diabetu ekvivalentní.
- Podání bazálního inzulinu je nejvýhodnější, neboť vede k nejnižšímu výskytu hypoglykemií a zároveň k nejmenšímu vzestupu hmotnosti.

Převzato z
Svačina Š.
Diabetologie - lékařské repetitorium. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz

Autor: Redakce

Design and code by webmaster