Detail hesla - Hormony kůry nadledvin

Hormony kůry nadledvin



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice

Výdej kortikoidů, hormonů kůry nadledvin, je primárně regulován z hypotalamu. V hypotalamu se tvoří hormon uvolňující kortikotropin (CRH). Jeho syntetický analog se nazývá kortikorelin. Tento hormon stimuluje uvolňování adrenokortikotropního hormonu (ACTH) z adenohypofýzy. Využívá se zejména k diferenciální diagnostice Cushingova syndromu a jiných onemocnění adreno-kortikální osy. Hlavní funkcí ACTH uvolňovaného z adenohypofýzy je stimulace syntézy a výdeje hormonů kůry nadledvin. Syntetický analog ACTH se nazývá tetrakosaktid a stejně jako v případě CRH se používá zejména k diferenciální diagnostice poruch funkce nadledvin. Za fyziologického stavu produkuje kůra nadledvin glukokortikoidy (především hydrokortizon), mineralokortikoidy (především aldosteron) a steroidy s estrogenním, gestagenním a androgenním účinkem. Produkce těchto hormonů zpětně-vazebně inhibuje výdej CRH, čímž je zajištěna regulace jejich uvolňování.

Glukokortikoidy

Glukokortikoidy, v lékařské terminologii nazývané zejména kortikoidy, jsou sloučeniny se steroidní strukturou a do různé míry s vyjádřeným účinkem na specifické intracelulární receptory pro tyto hormony. Glukokortikoidy mají obecně různě vyjádřenou glukokortikoidní i mineralokortikoidní složku účinku, dále se liší svou glukokortikoidní aktivitou.

Účinky glukokortikoidů se dají rozdělit do několika hlavních skupin. Metabolické účinky zahrnují především zvýšenou glukoneogenezi a hyperglykemii, katabolický účinek na proteiny a změnu metabolismu lipidů, která se projevuje dyslipidemií a viscerální obezitou. Glukokortikoidy mají dále výrazné protizánětlivé a imunosupresivní účinky, v čemž nacházejí hlavní terapeutické uplatnění. Tlumí akutní i chronické projevy zánětu bez ohledu na jeho příčinu a blokují imunitní reakci organismu i při hypersenzitivitě či autoimunitních onemocněních. Díky svým mineralokortikoidním účinkům zvyšují retenci sodíku a vylučování draslíku, zvyšují krevní tlak a snižují permeabilitu cév. Dále mají účinky na CNS, kdy se podílí na regulaci nálady. Glukokortikoidy rovněž snižují absorpci vápníku a zvyšují jeho vylučování ledvinami.

Klinické využití glukokortikoidů díky jejich účinnému působení na zánět a imunitní systém zahrnuje téměř všechny lékařské obory. Při substituční terapii se používá kombinace hydrokortizonu s fludrokortizonem, který má mineralokortikoidní účinky. Při Addisonově nemoci (stav nedostatečnosti produkce hormonů kůry nadledvin, například při autoimunitních onemocnění či po chirurgickém odstranění nadledvin) se podává 20–30 mg hydrokortizonu denně perorálně. Při akutní nedostatečnosti dřeně nadledvin se podávají dávky několikrát vyšší intravenózní cestou. Klinické použití glukokortikoidů zahrnuje kromě substituční terapie při nedostatečnosti kůry nadledvin především lokální protizánětlivou terapii v případě astma bronchiale, terapii lokálních zánětů a především systémovou terapii v případě chronických autoimunitních nemocí (revmatoidní artritida apod.). Dále se používají v transplantologii k utlumení imunitní reakce organismu proti štěpu, v akutní medicíně např. při anafylaktickém šoku, jako součást léčby onkologických onemocnění, v léčbě neurologických onemocnění, ke zmírnění otoku mozku, k lokální léčbě v dermatologii či oftalmologii a v léčbě mnoha dalších stavů.

Při výběru vhodného glukokortikoidu se kromě jeho potence uvažuje rovněž jeho mineralokortikoidní aktivita. Látky s vysokou mineralokortikoidní aktivitou, jako jsou např. kortizon či hydrokortizon, nejsou vhodné například pro protizánětlivou terapii, avšak používají se pro substituční terapii nebo v případě hydrokortizonu pro terapii lokální. Prednison (jedná se o proléčivo, aktivním metabolitem je prednisolon) a metylprednisolon mají převážně glukokortikoidní aktivitu. Patří k nejčastěji využívaným látkám pro dlouhodobou perorální léčbu. Dexametazon a betametazon mají výraznou glukokortikoidní aktivitu a dlouhou dobu účinku. Beklometazon má výrazný lokální účinek, a používá se proto například na kůži či inhalač ně.

Dávkování glukokortikoidů je individuální dle stavu pacienta a diagnózy. V případě akutních, život ohrožujících stavů (např. dekompenzace autoimunitních onemocnění) se používají dostatečně vysoké dávky k zajištění žádoucího efektu. Naopak v případě chronického podávání je dávka co nejnižší, aby se minimalizoval výskyt nežádoucích účinků plynoucích z dlouhodobé léčby. Glukokortikoidy se v tomto případě podávají v jedné ranní dávce, což simuluje jejich fyziologické uvolňování. Způsoby podávání jsou velmi rozmanité, pro chronickou léčbu se volí nejčastěji perorální či inhalační podání (např. astma bronchiale), pro zvládání akutních stavů pak intravenózní. Často jsou glukokortikoidy podávány v lokální formě, tedy jako masti, krémy, gely na kůži, oční kapky, nebo ve formě lokálních rektálních přípravků (např. nespecifické střevní záněty). Pokud je to možné, vždy se snažíme o podání v lokální formě, kdy se zamezuje nežádoucím systémovým účinkům.

Dlouhodobá terapie glukokortikoidy způsobuje útlum funkce nadledvin, a proto musí být jejich vysazení postupné z důvodu možnosti vzniku akutní adrenální insuficience. Z důvodu jejich imunosupresivního účinku musí být před započetím léčby vyloučeny skryté infekční choroby, jako je tuberkulóza či fungální infekce, kvůli možnosti jejich manifestace.

Nežádoucí účinky glukokortikoidů jsou časté a závažné. Z toho důvodu by měly být kortikoidy, jako všechna léčiva, podávány jen v indikovaných případech, kdy jejich přínos převažuje nad riziky. Při jejich dlouhodobé te rapii se vyskytuje porucha glukózové tolerance a diabetes mellitus, osteoporóza, gastroduodenální vředová choroba, zvýšená četnost infekcí, neschopnost organismu reagovat na stresové podněty, úbytek svalové hmoty, poruchy menstruace, hyperkoagulace, glaukom, katarakta a mnoho dalších. Vysoké dávky glukokortikoidů způsobují vznik Cushingova syndromu, který je charakterizován viscerální obezitou a „měsíčkovým“ obličejem, striemi a akné. U dětí zpomalují kortikoidy tempo růstu. Mineralokortikoidní nežádoucí účinky zahrnují především hypertenzi plynoucí z retence sodíku a vody a ztráty draslíku a vápníku.

Mineralokortikoidy

Přirozeným hormonem je aldosteron, který především zvyšuje reabsorpci sodíku a zvyšuje exkreci draslíku a vápníku. Mineralokortikoidy se používají k substituční terapii při nedostatečnosti kůry nadledvin (Addisonova choroba), po operacích nadledvin (bilaterální adrenalektomie, jednostranná adrenalektomie při utlumené funkci zachované nadledviny) či při ortostatické hypotenzi. Jediným v současnosti používaným zástupcem je fludrokortizon.

Inhibitory syntézy glukokortikoidů

Tyto látky inhibují tvorbu kortizonu a hydrokortizonu. Používají se především u stavů zvýšené funkce nadledvin a některých nádorových onemocnění. Zástupci jsou metyrapon, trilostan, mitotan a ketokonazol, přičemž se používají zejména poslední dva. Mitotan modifikuje periferní metabolismus steroidů a také přímo potlačuje kůru nadledvin. Používá se především u symptomatické léčby pokročilého (operativně neodstranitelného, meta­stazujícího nebo recidivujícího) karcinomu kůry nadledvin. Ketokonazol je antimykotikum, které ve vyšších dávkách inhibuje syntézu steroidů. Je pou žíván k léčbě Cushingova syndromu.

Antagonisté mineralokortikoidů

Spironolakton je kompetitivní antagonista aldosteronu, který se váže na příslušný receptor, a tím zabraňuje jeho účinku. Aldosteron způsobuje zvýšení reabsorpce sodíku a sekrece draslíku. Na základě svého mechanismu účinku působí spironolakton pouze za přítomnosti endogenního nebo exogenního aldosteronu. Jeho účinek může být snížen nebo zrušen zvýšením koncentrace aldosteronu. Spironolakton zvyšuje vylučování sodíku a snižuje vylučování draslíku a také zvyšuje vylučování vápníku, a to přímým účin kem na tubulární transport. Ve vysokých koncentracích může spironolak ton inhibovat biosyntézu aldosteronu. Spironolakton se používá ke krátkodobé léčbě primárního hyperaldosteronismu, k léčbě edematózních stavů například u srdečního selhání či ascitu při jaterní cirhóze, k léčbě hypertenze a u hypokalemických stavů. Dalšími látkami s podobným účinkem jsou kan­renon a eplerenon, který se používá výhradně u srdečního selhávání a je zatížen menším výskytem nežádoucích účinků než spironolakton (například gynekomastie).

J. Slíva, M. Votava

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster