Detail hesla - Diuretika

Diuretika



Slovníková definice
Látky s močopudným účinkem, jsou heterogenní skupinou využívanou v léčbě řady patologických stavů. Dle mechanismu účinku je dělíme na kličková a thiazidová diuretika, kalium šetřící diuretika (antagonisty aldosteronu a ostatní kalium šetřící diuretika), osmotická diuretika, inhibitory karboanhydrázy a nejnověji antagonisty vazopresinu.

Plná definice

Kličková diuretika

Jedná se o silně diureticky působící látky využívané zejména u otoku plic při levostranném srdečním selhání. Inhibují aktivní transport natria, chloridů a kalia ve vzestupném raménku Henleovy kličky; zvyšují rovněž vylučování kalcia a hořčíku. Vylučování sodíku je současně provázeno vylučováním osmoticky vázané vody, čímž stoupá i tvorba moče. Nesmí být podány u anurických osob, osob s jaterním komatem, hyponatremií či hypokalemií. Pozor na možnost zkřížené alergické reakce se sulfonamidy. Nejvýznamnějším zástupcem je furosemid, v zahraničí je též často využíván torasemid.

Thiazidová a příbuzná diuretika

Tato skupina látek jsou středně silně diureticky působící léčiva, jež inhibují Na+/Cl kotransportér v proximální části distálního tubulu v dilučním segmentu kůry ledviny. Zvyšují tak vylučování sodíku a chloridu močí; v menší míře i draslíku a hořčíku. Současně zesilují proces zpětného vstřebávání kalcia z primární moči. Indapamid je cca 5–80× liposolubilnější než ostatní thiazidy a má vyšší afinitu k hladkým svalovým buňkám cév, ve kterých na straně jedné blokuje vstup sodíku a kalcia, na druhé straně blokuje uvolňování kalcia ze sarkoplazmatického retikula – tímto mechanismem je vysvětlován jeho vazorelaxační účinek.
Thiazidová diuretika nacházejí uplatnění především v léčbě hypertenze, hyperkalciurie či otoků u chronického srdečního selhání. Kontraindikovány jsou u osob s hypokalemií, hyponatremií, hyperkalcemií či hyperurikemií.
Nejdůležitějšími zástupci jsou hydrochlorothiazid (HCHTZ), chlorthalidon a indapamid.

Kalium šetřící diuretika

Tato diuretika jsou vhodná u osob se sklonem k hypokalemii.
Antagonisté aldosteronu se vážou na mineralokortikoidní receptory, a blokují tak antinatriuretické a kaliurické účinky aldosteronu, jenž hraje významnou úlohu v patogenezi chronického srdečního selhání, včetně rozvoje srdeční hypertrofie a fibrózy. Mezi tyto látky patří spironolakton či novější eplerenon, který vykazuje výrazně vyšší selektivitu pro mineralokortikoidní receptory ve srovnání s ostatními steroidními receptory (receptory pro progesteron a androgeny či receptory glukokortikoidní). Současně má i méně vyjádřené endokrinní (progestační a antiandrogenní) účinky – u spironolaktonu je jako nežádoucí účinek mj. popisována gynekomastie a galaktorea. Terapeuticky je využíván i aktivní metabolit spironolaktonu kan­reonát. Tato diuretika jsou vhodná vedle primárního hyperaldosteronismu především u městnavého srdečního selhání.
Z ostatních kalium šetřících diuretik je využíván zejména amilorid, jehož účinek je dán přímým působením na sodíkové kanály distální části distálního tubulu a v proximální části sběrného kanálku. Antikaliumuretický účinek je dán modulací elektrochemických pochodů při membránovém transportu draslíku v distálním nefronu (hyperpolarizací membrány). Vhodný je především do kombinace s thiazidy, zejména HCHTZ či chlorthalidonem.

Osmotická diuretika

Jedná se o osmoticky aktivní látky zvyšující osmotický tlak glomerulárního ultrafiltrátu, čímž se omezuje tubulární reabsorpce – vyvolána je tak osmotická diuréza. Současně zvyšují osmotický tlak extracelulární tekutiny (zejména intravaskulární), což vede k přesunu intracelulární tekutiny do extracelulárního a intravaskulárního prostoru. Využívána jsou tedy např. u nitrolební hypertenze, glaukomu, u oligurické fáze akutního ledvinného selhání apod. Nejužívanější látkou je manitol.

Inhibitory karboanhydrázy

Jsou slabě působící diuretika. Setkáváme se s nimi především v rámci prevence akutní horské nemoci nebo v léčbě glaukomu, kde inhibicí karboanhydrázy (= enzym katalyzující reverzibilní reakci zahrnující hydrataci oxidu uhličitého a dehydrataci kyseliny uhličité) v řasnatém tělese snižují tvorbu komorové tekutiny, a tedy i nitrooční tlak. Starším zástupcem je acetazolamid, novější a v oku selektivně působící jsou brinzolamid a dorzolamid (selektivně inhibují karboanhydrázu II /CAII/).

Antagonisté vazopresinu (vaptany)

Tyto látky jsou primárně indikovány u nemocných s hyponatremií, která je vedlejším příznakem syndromu nepřiměřené sekrece antidiuretického hormonu (= ADH, vazopresin). Užívaným zástupcem je tolvaptan, který působí jako selektivní antagonista V2 receptoru pro vazopresin s vyšší afinitou, než má přirozený argininvazopresin. Tolvaptan zvyšuje diurézu (aquarézu), snižuje osmolalitu moči a zvyšuje sérovou koncentraci natria; vylučování natria a kalia močí významně neovlivňuje.

Převzato z

Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster