Detail hesla - Imunomodulancia

Imunomodulancia



Slovníková definice
Látky, které modifikují (zvyšují) přirozené obranné mechanismy organismu vůči nákaze, nádorovému bujení a dalším onemocněním. Mají důležitou úlohu především u jedinců s oslabenou imunitou. Podávají se jako podpůrná léčiva při léčení nádorových, infekčních, zánětlivých a autoimunitních onemocnění, a u pacientů s AIDS.

Plná definice

Interferony (IFN) jsou komplexní skupinou proteinů izolovaných z leukocytů, které jsou součástí systému působícího proti infekci a tvorbě nádorových buněčných klonů. Interferony chrání buňky před cytopatickým účinkem virů, kontrolují buněčnou proliferaci, stimulují makrofágy k fagocytóze a zneškodňování mikroorganismů, facilitují buněčnou a humorální imunitu. V lidském organismu byly identifikovány tři skupiny interferonů: interferon alfa produkovaný hlavně leukocyty, interferon beta fibroblastického původu a interferon gama produkovaný T-lymfocyty.

Interferon alfa je přirozený interferon z normálních lidských leukocytů. V současné době je známo 18 subtypů interferonu alfa, z nichž každý se uplatňuje odlišným klinickým účinkem za rozdílných okolností. Interferon alfa a jeho podtypy alfa-2a a alfa-2b mají především antivirový a antineoplastický účinek. V současnosti se používají také pegylované interferony (tzn. ve vazbě s polyetylenglykolem), které mají několikanásobně delší biologický poločas a tím i komfortnější aplikaci (která musí být v případě těchto látek parenterální). Interferon alfa moduluje expresi produktů a množství onkogenů, čímž normalizuje buňky aktivované k neoplastické transformaci. Imunomodulující účinek interferonu alfa je komplex zahrnující mnoho sektorů imunitního systému. Interferon alfa se používá k léčbě zhoubných onemocnění lymfatického a hematopoetického systému, solidních tumorů (Kaposiho sarkom u pacientů s AIDS, adenokarcinom ledviny) a virových infekcí (chronická hepatitida B a C). Pegylované interferony jsou indikovány pouze k léčbě chronických hepatitid B a C. Nežádoucí účinky jsou časté a kromě nespecifických zahrnují útlum tvorby kostní dřeně, účinky na kardiovaskulární systém a hepatotoxicitu.

Interferon beta je produkován různými typy buněk, včetně fibroblastů a makrofágů. Interferony beta-1a a beta-1b uplatňují své působení prostřednictvím své vazby na specifické receptory na povrchu buněk lidského organismu. Tato vazba iniciuje složitou kaskádu intracelulárních dějů, které pak vedou k expresi celé řady interferonem indukovaných genových produktů a markerů. Jejich imunomodulačního účinku se využívá zejména k léčbě autoimunitní demyelinizační choroby – roztroušené sklerózy. Nejčastěji se používají u relaps-remitentní a sekundárně progresivní formy roztroušené sklerózy. Nežádoucí účinky jsou podobné jako u interferonu alfa, kromě reakcí v místě vpichu jsou to nespecifické chřipkové příznaky, mohou se objevit laboratorní abnormality (krevní obraz, jaterní testy), dále depresivní nálady.

Třetí typ interferonu, interferon gama, se používá vzácněji ke snížení frekvence závažných infekčních komplikací u pacientů s chronickou granulomatózní chorobou.

Interleukiny (IL) , látky produkované leukocyty a dalšími buňkami, se podílejí na regulaci imunitních dějů. Terapeuticky se používá analog interleukinu 2 aldesleukin, a to u metastazujícího adenokarcinomu ledviny a metastazujícího maligního melanomu.

V případě imunitních deficitů se podávají přímo imunoglobuliny, které jsou získávány ze směsi lidské plazmy. Používají se zejména pro substituční léčbu při jejich deficitu. Mohou být rovněž použity pro léčbu specifických onemocnění, jako jsou leukemie, AIDS či roztroušená skleróza. Specifické imunoglobuliny se pak podávají především jako prevence jiných onemocnění. Anti-D imunoglobulin se podává jako prevence imunizace u Rh negativních žen v těhotenství, dále se používá proti tetanu, hepatitidě B či cytomegalové infekci. Při defektech buněčné imunity se mohou podávat perorálně či intravenózně lyzáty leukocytů. Jako imunostimulační přípravky se pro prevenci opakovaných infekcí dýchacích cest a akutních exacerbací chronické bronchitidy používají perorální bakteriální lyzáty.

Mezi další látky, které jsou schopné modifikovat imunitní systém, patří lenalidomid a thalidomid. Lenalidomid má poměrně široké antineoplastické, antiangiogenní, erytropoetické a imunomodulační vlastnosti. Lenalidomid inhibuje proliferaci některých hematopoetických nádorových buněk, zvyšuje imunitu zprostředkovanou T lymfocyty a NK buňkami a zvyšuje počet těchto buněk, inhibuje angiogenezi blokováním migrace a adheze endotelových buněk a vytváření vlásečnic a inhibuje produkci prozánětlivých cytokinů (např. TNF-alfa a IL-6) monocyty. Thalidomid má imunomodulační, protizánětlivé a protinádorové účinky. Thalidomid snižuje produkci tumor nekrotizujícího faktoru alfa, snižuje migraci leukocytů a má antiangiogenní aktivitu. Terapeuticky se obě léčiva používají k léčbě mnohočetného myelomu. Thalidomid je znám jako látka, která se v 60. letech používala k léčbě těhotenské nevolnosti a byla příčinou vzniku závažných malformací (fokomelie) plodu, a to paradoxně i navzdory vysokému terapeutickému i ndexu.

J. Slíva, M. Votava

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster