Detail hesla - Blokátory vápníkových kanálů

Blokátory vápníkových kanálů



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice
Blokátory vápníkového kanálu (antagonisté kalcia, CaI) dělíme dle převažujícího účinku na blokátory s převážně vaskulárním účinkem a na blokátory s přímým kardiálním účinkem.

Mechanismus účinku vyplývá z názvu celé skupiny. Zablokováním kanálů řízených změnou napětí v T (temporary-opened) či L (long-term activation) kanálech se sníží množství ionizovaného kalcia v buňkách hladké svaloviny, což je následováno poklesem tvorby komplexu kalcium-kalmodulin a nižší tvorbou můstků mezi aktinem a myosinem. Výsledkem je relaxace svalové buňky, a tedy vazodilatace.

Vaskulární selektivita je z velké míry dána polaritou jednotlivých látek. Mezi hydrofilní zástupce řadíme diltiazem a verapamil, jež pronikají do buňky v době otevření kanálu, to znamená, že preferenčně působí v depolarizovaných tkáních (sinoatriální a atrioventrikulární uzel či myokard). Vyvolávají vazodilataci koronárního řečiště a zpomalují vedení akčního potenciálu (prodloužení P-Q intervalu na EKG). Mají negativně inotropní účinek. Využí­vají se v prevenci anginózních záchvatů u stabilní ischemické choroby srdeční, jako antiarytmikum převážně ke snížení komorové frekvence supraventrikulárních tachyarytmií či jako antihypertenzivum. Diltiazem a pře­de­vším verapamil působí jako inhibitor cytochromu P450 3A4, a je proto zapotřebí zvýšené obezřetnosti s ohledem na potenciál lékových interakcí.

Lipofilní CaI (dihydropyridiny) naproti tomu dobře pronikají membránami a uzavírají tak kalciový kanál bez ohledu na délku jeho otevření (vaskulární selektivita). Dihydropyridiny oproti diltiazemu a verapamilu nemají negativně chronotropní, negativně dromotropní ani negativně inotropní účinek. Naproti tomu mají výrazně vyšší vaskulární selektivitu, delší trvání účinku a pozvolný nástup účinku (týká se zejména nejvyšší generace). Navíc neinhibují cytochrom P450 3A4. Jsou využívány především v léčbě esenciál­ní hypertenze a anginy pectoris.

Dihydropridiny dělíme do tří generací:
I. generace (krátká doba účinku): nifedipin
II. generace (delší doba účinku): nitrendipin (vhodný v prevenci vaskulární demence), felodipin, isradipin, nimodipin (vhodný u subarachnoidálního krvácení)
III. generace (pomalý nástup a dlouhý účinek): amlodipin, barnidipin, lacidipin, lerkanidipin

Zatímco hlavní kontraindikací dihydropyridinů je hypotenze, u non-dihydropyridinů se navíc jedná o srdeční selhání a převodní poruchy. Vzhledem k místu působení lze očekávat i mezi oběma skupinami navzájem odlišné nežádoucí účinky. U non-dihydropyridinů se tedy jedná hlavně o bradykardii, pokles kontraktility, poruchu vedení vzruchu, hypotenzi a zácpu (zejména u verapamilu). U dihydropyridinů jsou vzhledem k arteriolodilataci poměrně časté perimaleolární otoky, reflexní tachykardie či hypotenze. Zmíněné otoky je možné odstranit současným podáním inhibitoru ACE, neboť tyto látky naopak navozují venodilataci, čímž se odstraní blok na venózním konci kapilár a omezí se tak extravace tekutin. Tato kombinace je dnes mj. velmi doporučovanou v léčbě hypertenze.

J. Slíva, M. Votava

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz

Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster