Detail hesla - Hormony pankreatu

Hormony pankreatu



Slovníková definice
není k dispozici

Plná definice

V pankreatu se kromě trávicích enzymů tvoří hormony ovlivňující metabolismus cukrů − inzulin a glukagon. Inzulin hraje klíčovou roli i v regulaci metabolismu tuků a proteinů. Jedná se o peptidový hormon, který je v současné době vyráběn rekombinantní DNA technologií. Jeho fyziologická tvorba probíhá v B-buňkách pankreatu a velmi zjednodušeně má hypoglykemizující účinky, zlepšuje utilizaci glukózy v tkáních.

Inzulin se používá především k terapii diabetu 1. i 2. typu. Jeho příčinou je nedostatek inzulinu (diabetes 1. typu) či necitlivost periferních tkání na jeho účinky (diabetes 2. typu). Mezi další typy diabetu patří tzv. těhotenský (gestační) diabetes, objevující se asi u 3–5 % těhotných žen, které cukrovkou netrpěly (po skončení těhotenství většinou odeznívá), a řada specifických typů diabetu charakterizovaných často různými genetickými defekty (např. beta-buněk aj.). Vedle toho lze samostatně definovat stav porušené glukózové tolerance (PGT), kdy nejde o diabetes, avšak někdy ho (především diabetes 2. typu) předchází. Diabetem 1. typu (diabetes závislý na inzulinu) trpí asi 10 % všech diabetiků. Vzniká náhle, nejčastěji v dětství či mládí (většinou do 35 let), na autoimunitním podkladě. Tělo zničí beta-buňky pankreatu, takže se přestává tvořit inzulin, který v organismu zcela chybí. Výsledkem nedostatku inzulinu je sklon ke ketoacidóze. Léčba diabetu 1. typu znamená doživotní exogenní podávání injekcí inzulinu.

Diabetem 2. typu trpí naprostá většina diabetiků (asi 85 %). Vyvíjí se a projevuje až během středního a vyššího věku (nad 40 let), přičemž častější je výskyt u obézních jedinců a u lidí se sníženou tělesnou aktivitou. Hladiny inzulinu mohou být snížené (porucha sekrece inzulinu pankreatem; tvoří se ho nedostatečné množství), nebo mohou být i normální, ale tělo nedokáže inzulin zpracovávat (porucha periferního působení inzulinu v cílové tkáni). U většiny diabetiků 2. typu je vzhledem k nenápadnému, plíživému nástupu onemocnění rozpoznáno, až když jsou přítomny příznaky pozdních komplikací, např. špatné hojení ran, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, různé další cévní potíže (dolních končetin, srdeční, mozkové) aj. Léčba tohoto typu diabetu je různá, vždy však obnáší úpravu životního stylu a snížení tělesné hmotnosti; při závažných komplikacích pak rovněž dodávání inzulinu exogenně.

Inzulin jako peptid je inaktivován v gastrointestinálním traktu, a proto musí být podáván parenterálně, nejčastěji ve formě subkutánních injekcí. Cílem léčby diabetu je regulace hladin glukózy ve fyziologických mezích. Při léčbě diabetu 1. typu se uplatňují zejména inzuliny a jeho analoga, v léčbě diabetu 2. typu pak kromě změn životosprávy zejména perorální antidia­betika. Inzuliny se podávají nejčastěji v subkutánní formě, místo podání se může lišit podle požadovaného nástupu účinku. Podávají se do břicha, ste hen či rukou. V případě hyperglykemického kómatu s ketoacidózou je po dání intravenózní. Často se používají inzulinové pumpy, které dávkují podkožně inzulin podle plazmatické koncentrace glukózy. Intranasální podávání inzulinu bylo zatím opuštěno pro výskyt nežádoucích účinků a vysoké ceny ve srovnání s běžnou terapií.

Dříve se používal především inzulin hovězího či vepřového původu. Postupně se podařilo syntetizovat humánní inzuliny, které se dnes spolu s analogy inzulinu používají nejčastěji. Analoga inzulinu jsou biotechnologicky připravené proteiny, lišící se jednou či více aminokyselinami v řetězci, což upravuje jejich farmakodynamické a farmakokinetické vlastnosti. Zatím však nebylo potvrzeno, že by léčba analogy inzulinu vedla k lepší prognóze tohoto onemocnění.

Základní rozdělení inzulinů je podle jejich doby účinku. Krátkodobě působící inzuliny, inzulin lispro, aspart, glulisin, se nejčastěji v režimu léčby diabetu podávají krátce před jídlem nebo v případě nutnosti záhy po jídle. V případě potřeby můžou být podány intravenózně, například je-li třeba kontrolovat glykemii při ketoacidóze, akutních onemocněních nebo během operace či v pooperačním období. Nástup jejich účinku trvá desítky minut a doba trvání účinku je 2–5 hodin.

Středně dlouho působící inzuliny, např. inzulin lispro isophan, mají prodloužený absorpční profil, kdy je maximální koncentrace inzulinu dosaženo přibližně za 6 hodin po podání. Jedná se o suspenze, které mohou být podány pouze subkutánně.

Dlouhodobě působící inzuliny, např. inzulin glargin či detemir, jsou suspenze obsahující velké krystaly o velikosti částic 10–40 µm. Měly by se podávat jednou denně, v kteroukoliv (avšak každý den ve stejnou) denní dobu. Nástup účinku je pomalý, rovnovážné hladiny se dosahuje za 2–4 hodiny a doba trvání účinku je často více než 24 hodin.

Je možné se setkat s kombinacemi inzulinů v jedné dávce, například s kombinací rychle a dlouhodobě působícího inzulinu. Základem terapie je však nastavení bazální hladiny inzulinu s jejím zvýšením v průběhu jídla. Toho je dosahováno především kombinací dlouhodobě a krátkodobě působících inzulinů. Dávka inzulinu je přísně individuální a řídí se pochopitelně hmotností pacienta, zachovalou produkcí endogenního inzulinu, tělesnou aktivitou atd. Inzuliny mají relativně úzké terapeutické okno a i malá změna denního režimu může pro pacienta znamenat závažné komplikace, které se mohou projevit hypo- či hyperglykemií. Dávka inzulinu se udává v mezinárodních jednotkách (IU), přičemž fyziologická produkce inzulinu pankreatem se nejčastěji pohybuje v rozmezí 20–40 IU. Při úplné ztrátě produkce inzulinu se při substituční terapii podávají dávky v rozmezí 30–50 IU denně. Nutnost podání vysokých dávek inzulinu ke kontrole glykemie svědčí o inzulinové rezistenci, která může být vyvolána tvorbou protilátek proti inzulinu či necitlivostí periferních tkání na inzulin u diabetiků typu 2.

Podávání inzulinů je možné i v těhotenství či v době kojení. Nejčastějším nežádoucím účinkem je vznik hypoglykemie, která vzniká zpravidla na podkla du změny denního rytmu (např. fyzická aktivita, vynechání jídla). Základními projevy jsou zmatenost, nekoordinovaná řeč, křeče. Hypoglykemie může vyústit v hypoglykemické kóma, které pacienta ohrožuje na životě. Lékem volby je podání glukózy či glukagonu. Dalším nežádoucím účinkem plynoucím z dlouhodobé léčby inzulinem jsou lipodystrofie, edémy či alergické reakce.

Glukagon je hormon tvořený v A-buňkách pankreatu a má na rozdíl od i nzulinu hyperglykemizující účinky. Jedná se rovněž o peptid, jehož produkce je ovlivňována hladinou glykemie. Zvyšuje glukoneogenezi a ketogenezi a sni žuje syntézu glykogenu. Terapeuticky se využívá především u inzulinové hypoglykemie s poruchou vědomí a v diagnostice endokrinních poruch.

J. Slíva, M. Votava

Převzato z
Slíva J., Votava M.
Farmakologie. Praha: Triton 2010
http://www.tridistri.cz


Autor: MUDr. Martin Votava, Ph.D. MUDr. Jiří Slíva, Ph.D.,

Design and code by webmaster